KLASIKA JE COOL

Violoncellista Jan Zvěřina patří k nejvýraznějším tvářím české hudební scény a s Prague Cello Quartetem bourá mýty o klasice. Jaké to je vést orchestr, vystupovat dvěstěkrát ročně a zároveň vychovávat tři malé muzikanty?

Kdy jste si poprvé řekl: Hudba, to je ono?

Hudba mě provázela odmala, byla přirozenou součástí naší rodiny. Rozhodnutí věnovat se jí profesionálně ale přišlo až na konci osmé třídy, před přijímačkami na konzervatoř. Vybavuji si obavy – hlavně z toho, jak zareagují rodiče. Tátovi tehdy jeho rodiče studium hudby rozmluvili, takže jsem to neměl jako automatickou cestu.

Jak byste popsal cestu od prvních tónů až po koncertní pódia?

Nejdůležitější byly momenty z dětství, maminčin zpěv, tatínkovo hraní na housle, muzicírování se sourozenci a poslech gramofonových nahrávek. První tóny na violoncello přišly až v šesti letech, ale od té doby ho beru do ruky každý den. Už 32 let. Poprvé jsem cítil atmosféru pódia v sále pro více než tisíc lidí v Rudolfinu ve čtrnácti letech. Později jsem jel zájezdy do koncertních sálů Francie a Německa, kde jsem v patnácti letech poprvé a doufám, že naposled zaspal koncert. A dál by se dalo pokračovat hodiny. Průměrně jde o dvě stě koncertů a vystoupení za rok v nejrůznějších zemích.

Založil jste Prague Cello Quartet, který si získal publikum mixem klasiky a populární hudby. Čekal jste, že z toho bude jeden z nejsledovanějších smyčcových projektů?

Bylo mi devatenáct let. Sny, nadšení a plány jsem měl, ale YouTube byl v začátcích. Nejsledova-nější video na světě mělo deset milionů zhlédnutí, u hudby šlo jen o tisíce. Takže ne, nenapadlo mě, kam až se můžeme dostat.

Aranžmá Phantom of the Opera má na YouTube přes 47 milionů zhlédnutí. Proč tato skladba tak rezonovala?

Důvodů je víc. Na violoncella zní Fantom opery výjimečně. Cello má barvu podobnou lidskému hlasu, ale zároveň umí vytvořit dramatickou náladu. To se u téhle skladby propojilo s naším vizu-álním zpracováním klipu, se silným příběhem muzikálu i emocemi.

Říká se, že klasická hudba stárne s publikem. Jak jste zaujmuli mladou generaci?

Dávám si pozor na univerzální recepty – co funguje dnes, nemusí fungovat zítra. Máme výhodu, že violoncello je dnes cool nástroj. A klasická hudba je přítomná všude – ve filmech, v popu, rocku, remixech… jen si to mladí neuvědomují. Po našich koncertech často přijdou lidé, kteří by na klasiku běžně nešli, a říkají mi: "I ta klasika nás fakt bavila." A to mě těší nejvíc.

Stal jste se prvním koncertním mistrem violoncell v Orchestru Státní opery. Je to vrchol kariéry?

Je to pro mě absolutní vrchol v rámci orchestrálního hraní. Dál už v tomto světě není moc kam stoupat. Orchestr Státní opery Praha je pro mě ideální úrovní, duchem kolektivu a kvalitou violon-cellové skupiny, kterou povedu. Je to inspirativní prostředí, kde se setkávám s výjimečnými umělci. Tuto pozici jsem získal po dvoukolovém konkurzu. V prvním kole jsme hráli anonymně za plentou, bylo nás devatenáct, a konkurence z Česka, ale i třeba z Anglie a Japonska byla silná. Když jsem se dozvěděl, že jsem byl vybrán, cítil jsem radost, úlevu a zároveň nástup zodpověd-nosti.

Máte ještě hudební sen?

Letos se mi splnilo několik snů – uspořádal jsem zatím největší koncert pro téměř tři tisíce lidí v Kongresovém centru, vydal album i videoklip s folklórním přesahem, což je moje srdeční téma. Navíc jsem se stal koncertním mistrem. "Velké cíle" se splnily a jsem vděčný. Mohl bych si vytknout další milníky, ale cítím, že je čas věnovat se i drobnějším, ale potřebným věcem. Mohu poprvé prozradit, že pracuji na sólových koncertech s jinou atmosférou, zaměřených na jiné pub-likum.

Co vás hudebně překvapilo, třeba i mimo vaši bublinu?

Na jiné koncerty než svoje se nedostanu, ale překvapení zažíváme i my. Nedávno jsme hráli zaranžovanou melodii z Game of Thrones na zámku v Telči. Přesně ve 20:00 se k ní zničehonic rozezněly obrovské zvony, což sedělo do nálady. V další skladbě – With or Without You od U2 – lidé začali ukazovat na nebe. Nad nádvořím přelétl balón při romantickém západu slunce. Pub-likum si myslelo, že to bylo plánované. Ale vše byla jen nádherná náhoda.

Jste otcem tří dětí, které hrají na hudební nástroj. Vedl jste je k hudbě, nebo to přišlo samo? A máte doma někdy ticho?

Ticho je doma vzácně, když jsou děti ve škole nebo na kroužcích – a to zase potřebuji cvičit a pracovat u počítače. Domů se vracím mezi jedenáctou večer a druhou ráno, podle toho, kde hraji. Tehdy si můžeme v klidu popovídat s manželkou. Máme houslistku, violoncellistu a klavíristu. Všichni tři od narození krásně intonují, takže jsme chtěli, aby v šesti letech začali chodit na ZUŠ. Ať už se hudbě budou věnovat naplno, nebo ne, hudební nástroj učí disciplíně, sebekontrole, naslouchání, spolupráci i vytrvalosti. A to jsou dovednosti, které se hodí každému.

Kde a jak "dobíjíte" baterky?

Mívám pět až šest koncertů týdně, takže prostor není. Dobíjení mám rozdělené na dvě části – fy-zické a vnitřní. Každý den cvičím a mám skvělou fyzioterapeutku. Vnitřně mě dobíjí rodinný a duchovní život. I když je můj rozvrh chaotický, jediné pravidelné je nedělní dopoledne v kostele. Tam mám prostor se zastavit a zamyslet. To mi moc pomáhá.

A na závěr: co byste poradil mladým muzikantům?

Řekl bych: Najdi si dobré vedení a půjč si co nejlepší nástroj, jaký si můžeš dovolit. A pak cvič, cvič a cvič. Pokud tě to samotného netáhne, tak se tím netrap – ale hudbu si nech jako koníčka. A najdi si cestu, jak pravidelně hrát s někým dalším. I to může být přínos.

Rozhovor vznikl pro časopis Perfect Woman 8-9/25