Editorial

Honba za mládím

Včera ráno ke mně vklouzl Alexík pod peřinu. Ačkoliv už bude prvňák a tvrdí, že je velký chlap, ještě se občas přijde pomazlit - samozřejmě musí chtít on, když se k němu přitulím já, jen mi řekne: "Mami, nech toho, už jsem velkej." Přemýšlela jsem, jak dlouho si ještě asi budu moci vychutnávat tyhle chvíle, když se mě zeptal: "Mami, a kdy už budeš stará?" V duchu jsem si říkala, "miláčku, už stárnu a začíná to být nepřehlédnutelné," ale chtěla jsem zjistit, kterou cestou se ubírají jeho myšlenky, a tak jsem se jen zeptala: "proč?" "Jen tak, zajímá mě, kdy už se odsud odstěhuješ..."

Manžel se začal smát a nemohl přestat. Ufff, tak tohle jsem opravdu nečekala. "Ale já se odsud stěhovat nebudu. Tenhle dům jsme si postavili s tatínkem a chci tady žít do konce života. Jestli se odsud někdo bude stěhovat, věř mi, budeš to první ty," odpověděla jsem se smíchem. "No jo, ale co budeš dělat s tolika postelemi, když tady budeš jen s taťkou?" "Budou za námi jezdit vnoučata, ještě rády na nich budou spát." "Hmm a já budu moct jezdit s nimi, že jo?" "Ano," raději jsem ukončila konverzaci a šla vstávat. Cestou jsem se podívala do zrcadla a uvědomila si, že čas - ať chceme, nebo nechceme, se na nás stejně jako naše životní zkušenosti podepisuje. A tak vám všem přeji co nejvíc krásných chvil s vaší rodinou, na které jednou budete s láskou vzpomínat, stejně jako já.

Jana Militká

šéfredaktorka